Vydrželi jste do švestek?

Taky od vyzkoušení před několika lety nezapomínám připravit kuře nebo vepřové na švestkách – v zimě používám sušené, ale z čerstvých je to zas trochu jiná chuť.

Vyloupaných švestek jsem měla tak dva hrnky.  K tomu jedno rozporcované kuře, které jsem osolila, opepřila a opekla na másle s olejem. Pak je šikovnější maso vyndat, orestovat cibuli a česnek, přidat švestky a maso vrátit zpátky. Dala jsem dvě naťové cibulky a jednu menší a tři stroužky česneku překrojené napůl. Podlila jsem trochu vodou, to záleží na šťavnatosti švestek. Když se rozvařily, což bylo brzy, přisolila jsem, přisladila, ale přidala jsem i dvě lžíce povidel. Šťávu jsem ještě zahustila rozdrobeným perníkem, stačí 2-3 lžíce. Aby se chutě zharmonizovaly, je dobré nechat vše pomalu bublat ještě aspoň půl hodinky – maso se nemá rozpadnout. Nechat omáčku proležet do dalšího dne je ideální postup.

Studená švestková omáčka nebo čatní se může udělat z čerstvých, mražených nebo zavařených švestek – půlek bez cukru a vody. Tu tedy můžu připravit kdykoli. Dala jsem si nějaké vypeckované švestky i zmrazit. Stačí pak promixovat a ochutit česnekem, pepřem, solí, povařit a nechat uležet. Chutná ke stejku i k uzenému nebo tlačence. Na teplou  omáčku dávám ale povidla.

Povidla jsem si letos uvařila. Lákala mě ta bez cukru, na to jsem však měla švestky málo sladké. Po předchozích zkušenostech jsem se pustila do povidel bez míchání, recept se opakuje všude téměř stejný: na 6 kg vypeckovaných švestek se přidá 1 kg cukru a 1/4 l octa. Dělala jsem z půlky množství. Nechala jsem švestky s cukrem a octem přes den odstát a večer začala vařit – když bublaly, odkryté jsem vařila hodinu, pak přikryla a zmírnila plamen. Vařila jsem ještě hodinu a půl a odolala pokušení zamíchat. Můžou se dát i do trouby.
Rozvařené švestky pořád připomínaly spíš kompot – dřív jsem je mixovala v naději, že tím vaření urychlím. Letos vzhledem k celkové době vaření to ani nebylo potřeba, rozvařily se samy. Dovařila jsem povidla dohusta – to se snadno napíše, ale trvalo to ještě další tři a půl hodiny, než směs v hrnci začala připomínat povidla a ne švestkové pyré. Povidla se řídí časem jiných století, v tom jsou zcela konzervativní, vyžadují svůj čas. Nic se vylepšovat nebude!
Objem se musí zmenšit ideálně až na třetinu – ne o třetinu. Míchala jsem už častěji a nakonec přidala trochu skořice. Naplnila jsem povidla do sklenic – centimetr pod okraj. Rum jsem vynechala. Další den jsem je totiž pro jistotu zasterilovala (asi 10 minut), to by jeho konzervační schopnosti stejně vyrušilo. Obsah skleniček skutečně představoval třetinu proti objemu vyloupaných švestek. Do jedné velké sklenice padlo tak kilo švestek.

Na povidlech se zkrátka nic neurychlí. Občas někde ve skanzenu ukazují důmyslná zařízení našich předků – povidla míchal vodní pohon a na jejich hlídání byly služby dnem i nocí.

Když jsem vařila povidla poprvé, zkusila jsem pro lepší chuť přidat pár pecek. Samozřejmě hned po prvním spuštění tyčáku se mi důrazně připomněly! Dalo mi dost práce je „ulovit“, asi by bylo lepší dát je do gázy nebo čajového zavíracího sítka – nebo se na ně vykašlat, zlobila jsem se tehdy sama na sebe. Chutově to rozdíl ani nebyl.

Nemůžu vynechat trochu retro recept – sacher ze švestek (nebo znáte stejný z kefíru). Recept byl už v první knížce Cukr na nitku, nepekla jsem ho teď.

Do mísy jsem naměřila 500 ml polohrubé mouky – proti původnímu receptu jsem jí 100 ml ubrala, tím se recept snadno vylepší.

Cukru jsem rovněž trochu ubrala, dala jsem ho jen 230 ml – záleží i na sladkosti švestek. Kakaa jsem ještě trochu přidala, 6 pěkných lžic ho bylo. Rovná lžíce sody nebo prášku do pečiva, 2 vejce, půl hrnku (120 ml) oleje a celý kompot se vší šťávou k tomu. Stačilo jen jednoduše zamíchat a nalít těsto do pekáčku s papírem na pečení. Dala jsem péci na 180 stupňů do předehřáté trouby.

Než se těsto upeklo, měla jsem čas popřemýšlet, jakou použiju kakaovou polevu, zda tu, co patří k receptu. Ale ano, udělám tu původní, rozhodla jsem se pro autenticitu. Kupovaná se moc láme, je příliš tvrdá. Poleva z čokolády a šlehačky, kterou jsem si oblíbila v posledních letech, se mi zase zdála k těstu příliš luxusní, z jiného levelu. Dala jsem do menší misky dva plátečky másla, aby ho bylo po rozpuštění asi pět lžic, a před dopečením strčila do trouby. Přidala jsem dvě vrchovaté lžíce kakaa, 150 g cukru moučka, 3 lžíce rumu a promíchala. S touto polevou v mládí pamatuju spíše potíže, chutnala sice dobře, ale špatně se natírala. V původním receptu se píše – lijeme za horka. No, lít právě moc nejde, ale tentokrát jsem mohla zkusit, jak to dopadne, když se nanese na opravdu horký moučník hned po vytažení z trouby. Rozetřela se krásně a vypadala i dost dobře, fakt nechápu, co jsme to s ní tehdy vyváděly…