Zrnka všehochuti se představují

Předchozí knížky mého vzpomínání Cukr na nitku a Zatracené kyselo jsou již rozebrané. O čem bude pokračování?

Dostávám se v něm do let 1994 – 2008. To jsem se vrátila i se synem do Prahy, a tak jsem zas měla v dosahu celou širší rodinu. Zároveň to byla doba, kdy jsme se ještě s nadšením a často i bez ohledu na pohodlí účastnili spousty zájezdů. Hledala jsem i nové pracovní uplatnění. Vše samozřejmě doprovázelo zas trochu jiné vaření a nové stravovací zvyklosti.

Z anotace:

Vyprávění o zajímavých jídlech od Itálie až po Litvu a od Turecka po Francii střídají recepty našich babiček.
Začtěte se do vzpomínání na dobu, kdy pouze velmi málo lidí znalo kuskus, avokádo nebo mascarpone, a internet se teprve rodil. V knížce najdete na osmdesát receptů všech chutí.
Kde se ale vzala všehochuť? Naši předkové tak nazvali koření, které vonělo jako pepř, hřebíček, muškátový oříšek a skořice dohromady, něco tehdy zcela nového. Uhodnete, které koření to je?

To koření ještě neprozradím.

Nová knížka už čeká v tiskárně. Bude vytištěná do konce března. Půjde do distribuce a nabízím ji i zde, nyní jako cenově zajímavou předobjednávku. Tlačítko najdete na konci článku.

Připravuji křest v Ústřední knihovně MKP na Mariánském náměstí na 5. dubna od pěti hodin, povánku ještě zveřejním zvlášť. Když to okolnosti dovolí, uskuteční se i další aktivity. Na mých besedách nesmí chybět ochutnávky, tak se máte na co těšit, tipy už mám vybrané.

Ještě malá ukázka:

V malé průchozí kuchyňce jsme s matkou řešily, který hrnec vyhodit, který nechat a jestli nepotřebujeme oba. Chyběly nám větší nádoby či sady, menších jsme měly každá dost. Často jsme si v minulosti kupovaly vybavení do kuchyně společně, o prázdninách, na chalupě nebo na cestách po vlastech českých a blízkém příhraničí, a tak jsme měly plno stejných kusů.
„Ty máš ještě tu nožejčkovou škrabku? Mně se někam ztratila, tak to je dobře.“ „A mně zas zrezavělo tohle kolečko na krájení brambor.“ „Tohle je moje oblíbená, tu si chci nechat,“ pravila třeba matka nad starší umělohmotnou mísou. „Ale koukni, je už hrozně odřená, nevypadá to zrovna pěkně,“ kontrovala jsem, „koupíme si nerezovou sadu, viděla jsem to někde. Co s těmi hrnky, každej je jinej, vůbec se to k sobě nehodí.“ „Ale ty jsem dostala jako dárek, tenhle byl od kamarádky té a tenhle od jiné, už chuděra umřela, ty přece nemůžu vyhodit. Však ty tvoje kytkovaný kameninový talíře sem taky nejdou, jsou takový rustikální, takovej styl tu vůbec nemáme.“ „Pamatuješ, jak jsme je kupovaly, když nic nebylo? Ale jsou Pavlíčkovy oblíbený, pro něj je to jeho dětství, i ty hrnky k tomu a dřevěný příbory, co jsem se toho nasháněla – no a co kdybych mu je schovala zatím do sklepa?“ „Jako výbavu? Tak jo, stejně se to sem nevejde, vytáhnout se můžou vždycky. Sice nemyslím, že by z nich nějaká mladá byla nadšená, jen si vzpomeň, co jsi ty říkala na dary od tchyně.“ Balila jsem je docela s lítostí, nejde jen o ty předměty, ale i o kus vzpomínek.
Dohra s talíři stojí za zaznamenání. Po dalších dvaceti letech syn vyženil kromě jiného vybavení i tyhle stejné talíře, které nevěstě zas nechala její matka. Inu, jiné v době pořizování opravdu nebyly. Jen se mladým už tak nelíbily, používali je spíš z nezbytí, dokud se nerozbily. Kameninové hnědé hrnky čekají ve sklepě dál na svou chvíli.
Dostala jsem ale jiný nápad: založím si krabici na budoucí starožitnosti! Některé kousky totiž byly celkem pěkné, ceněné, ale nelíbily se mi nebo se do bytu nehodily. Nyní nic moc, ale za dalších padesát let by mohly být zajímavé, ne? Broušené misky, habánská keramika, skleněný čert, jehlan s vybroušeným Ještědem, dózy z barevného mačkaného skla… Představuju si, jak nad takovými poklady bude nadšená nějaká moje vnučka či pravnučka, pokud v ní ožijí geny předchozích generací.