Kdoule

„Na přáních je nejhorší, že se někdy splní.“  /Stephen King/ 

Tak to jsem si říkala, když jsem najednou měla balkon plný plodin…jasně, přála jsem si mít něco k zavařování, abych měla i na jedlé dárky, a tak se mi toho sešlo najednou na můj vkus (tedy přesněji možnosti) poněkud mnoho.

Copak jablka, nevypadají sice moc pěkně, ale chuť měly dobrou a nehnily, tak jsem zatím uvařila z těch nejošklivějších trochu kompotu ke snědení hned, pěkně doměkka rozvařeného, s kořením jako hřebíček, skořice, kardamom, badyán. 

Bedýnka kdoulí už vyžadovala i nějakou teoretickou přípravu. Vloni se neurodily, ale letos se jim dařilo. Marmeláda jistě bude, jen hned připomenu, že slovo marmeláda pochází z portugalského slova marmelo, tj. kdoule. Za syrova se jíst nedá a u nás zraje do pozdního podzimu. Podle některých zdrojů vydrží po sklizni několik týdnů, má se dokonce nechat odležet, podle jiných se má zpracovat hned. Tvrdý jaderník a semínka se musí odsranit, slupka se buď oloupe nebo uvařená rozmixuje. Obojí totiž má nejvíc pektinu, tak je škoda jich kdoule pracně zbavit před vařením. Kdoule rovněž v sobě má „shluky kaménčitých buněk“, které se nedají rozvařit, proto je lepší vše jednoduše přepasírovat. Ono ani to pasírování není úplně jednoduché bez pořádné techniky, ale lepší než nebezpečné vykrajování, při kterém nůž snadno sjede, kam nemá. Jak jsem dále zjistila, mohou kdoule trpět i hnědnutím dužiny, což je pravděpodobně nedostatkem vápníku v půdě. Využití je podobné jako u jablek či hrušek, nicméně našla jsem krom marmelády, která může být kombinovaná s dalším ovocem, i rosoly a kompoty, ale taky různé koláče. Kdoule se dává do těsta nebo je z ní náplň. Při vaření nabude růžový až červený odstín. 

Jako první přišel na řadu ten kompot, na zkoušku. Kdoule jsem jen omyla od chloupků, pokrájela na čtvrtky a hned dávala do okyselené vody, jinak rychle hnědnou. Zasypala jsem je cukrem od oka, zhruba polovinou jejich váhy, a dala vařit.  A vařila a vařila, celkem nejméně tři hodiny. Teprve za dlouhou dobu začaly kdoule červenat, byly měkké, slupky se rozvařily. Jaderníky jsem pak dolovala lžičkou, nešlo to moc dobře. Ovšem na chuť byl kompot výborný, voňavý a sladkokyselý. 

Várku na náplň do koláče jsem přece jen vykrájela a rozvařila, to se musí udělat ve všech případech. Pak jsem slila přemíru šťávy a kdoule rozmixovala a osladila. Převařila jsem je s trochou škrobu. Štědře jsem naplnila předpečenou krustu z obyčejného křehkého těsta (300 g mouky, 150 g tuku, pár lžic vody, špetka soli). Protože měl být koláč i pro návštěvu, ještě jsem udělala z kousku těsta pár ozdobiček. Pekla jsem na 180 °C, až těsto chytlo trochu barvu a náplň se nelepila. Koláč dopadl dobře. 

Na první várku marmelády jsem uvařila doměkka velký hrnec napůlených kdoulí. Musí být potopené, tak i z nich zbyla červená šťáva. Před mixováním jsem ji odebrala a zpracovala zvlášť na rosol, to bylo snadné. Přidala jsem jen cukr (zase asi polovina váhy šťávy) a vařila do zhoustnutí.  Kdoule jsem pak zkoušela pasírovat několika způsoby, nakonec nejpoužitelnější byl cedník a kulovité trdlo. Netrvalo to ani tak dlouho, než jsem vytvořila přes tři kila čistého pyré. Podle některých receptů se dává cukru až stejné množství, podle jiných zhruba 600 g na kilo pyré, podle dalších jen 300 g. Tak jsem dala tak půl kila a dál vařila, až byla marmeláda dost hustá. Tentokrát jsem ji ještě trochu přikyselovala. Byly jí skoro čtyři litry. Naplnila jsem sklenice pomocí trychtýře z petky, přece jen se tím méně vycmrndá kolem. Druhý den jsem vše ještě zasterilizovala i s těmi rosůlky, klasicky 20 minut mírným varem. Marmeládu rozvařit ani nelze a je to jistota a bez konzervantů. 

Další várka čeká na nové sklenice. Kdoule je třeba občas prohlížet, semtam některá zahnije. Jablka na balkoně zatím drží, ale zavařovat je ani nebudu, spíš použiju rovnou. Ještě se mi nabízí výhodně cibule, čili mě láká zavařit další  cibuládu, mám jen pár skleniček…inu, není čas ztrácet čas.