I v kuchyni se můžou přihodit pěkná dramata, o adrenalin není nouze.
Chyběl akorát týden do přednášky o posvícení, na kterou jsem už naplánovala, co všechno upeču na ochutnávky. Ten den měly přijít odpoledne holky a taky sestra, tak jsem se dopoledne pustila do obráceného koláče z litého těsta, který minule rychle zmizel. Jablka jsem tentorát nechala zkaramelizovat více, pak jsem umíchala těsto a zapnula troubu. A koukám, trouba zhasla. Indukce s jablky taky. Jinak nic, žádné zvuky u toho nebyly. Vykolejilo mě to, ne, že ne. Zkusila jsem nejdřív ostatní zásuvky i přístroje, vše běželo normálně. Musela jsem vytáhnout schůdky a vylézt nahoru k jističům. Vše jsem přecvakala, zkontrolovala, žádná změna. Prostě vaření i pečení v háji – co budu probůh dělat, jak vůbec uvařím oběd? Propadala jsem beznaději… Ale vytáhla jsem jednoplotýnkový vařič, aspoň to. Mikrovlnka fungovala, konvice taky, tak to už nějak přežiju. Co dál?
Co s tím rozpečeným koláčem? Přece dodělat na pánvi, vždyt takový recept už mám i na blogu! Halušky a špenát k obědu pak na té jedné plotně taky postupně uvařím, tak mě to uklidnilo. Dala jsem koláč s poklicí na vařič a šla zařizovat opravu. Vše jsem dobře dojednala, potvrdila typ trouby k výměně, domluvila termín – ale ouha, až ve čtvrtek, den po přednášce! Tak znovu nervy, jak ty ochutnávky udělám…a samozřejmě, koláč se mezitím pořádně připálil! Neuhlídala jsem to. Když jsem ho otočila, vypadlo jen těsto s důlky a jablka s karamelem a proteklým těstem zůstala pěkně napečená na pánvi, co teď? Povedlo se mi většinu jablek do koláče vrátit, ale pánev vypadala hrozně. Odložila jsem ji zatím stranou a uklidňovala se! Dál jsem chystala oběd, to šlo celkem hladce. Pak jsem tedy nejhorší vrstvy z pánve oškrábala, dala odmočit a zas odložila, po několika hodinách znovu oškrábala další vrstvu. To jsem dělala dva dny, než se povedlo pánev vyčistit, ale dopadlo to dobře. Koláč se dal trochu jíst, oběd byl v pořádku. Když jsem si oddychla, došlo mi, že neupeču ani chleba – už roky žádný nekupuju, tak holt budu muset. Peču vždy dva bochníčky, jeden do mrazáku, ale zrovna už je skoro sněden. No nic.
Jenže zbývalo vyřešit, jak, či spíš kde, budu péct na tu přednášku. Určitě budu muset vzít s sebou těsta už hotová, náplně taky, možná i další vybavení. Sestra nebydlí sice daleko, ale cesta k ní je na dva busy, neb zrovna dle zákona schválnosti má auto v servisu, jinak by to problém nebyl. Syn je taky v dosahu, ale jejich trouba peče jen zhora, což nestačí. Ještě bydlí rovněž v pěší vzdálenosti osmdesátiletá teta, ta ale mívá často svůj program. A poslední záloha je babička holek z druhé strany, opět dosažitelná busem. Někdo se možná podiví, ale tak důvěrnou sousedku v domě, u níž bych mohla péci, zkrátka nemám. Ty, co mě napadly, zas jsou přes den mimo. Když jsem si to tedy všechno ujasnila, zavolala jsem nejprve tu tetu, a vyšlo to. V úterý dopoledne upečeme. Byla jsem v té chvíli ráda, že hnětynky jsem upekla a ozdobila už předem.
Ani jsem nebyla úplně rozhodnutá, z jakého těsta udělám ty martinské rohlíčky, tak to se tím vyřešilo – lednicové se bude na to cestování hodit, to akorát vyjde, když je zadělám ráno. Je bez cukru, tak můžu část použít i naslano, ale to bude chtít dvě dávky. Na pagáčky zas udělám těsto, které kyne přes noc v chladu. Musela jsem počítat s tím, že u tety mě můžou zaskočit nějaké její podivné pořádky. Vím, že peče jen po jednom plechu, ale u menších tvarů to nebude vadit. Musím si vzít i potřebné pomůcky, pečící papír a krabice na odnesení. A taky nějak vyřešit oběd.
Další dny jsem vařila na té jedné plotně, která navíc hřála dost slabě. Třeba palačinky pro holky k svačině jsem pekla předlouho, když jsem neměla ten koláč, co jsem připálila. Ohřívání jídel zvládla mikrovlnka, špagety se uvařily normálně, omáčka s tuňákem na ně taky, sobotní filé zas trvalo a peklo se zvolna. Brambory jsem uvařila předem a vydržely teplé. Na neděli jsem vytáhla hotové maso s omáčkou z mrazáku a bramborové noky rovněž.
V pondělí jsem nejdřív zkontrolovala prezentaci, vyměnila v ní pár fotek a vytiskla recepty. Odpoledne jsem ještě hlídala děti. Pak jsem si nachystala náplně, škvarkovou, povidlovomakovou a jednu z kysaného zelí, aby bylo něco vege. Dala jsem do ní cibuli, jablko, kmín a papriku. Připravila jsem si věci s sebou, taky trochu mléka, další marmeládu do rezervy, ořechy na zdobení, kmín, mašlovačku a pečicí papír, vajíčka na potírání do skleničky. Večer kol desáté jsem zadělala těsto na pagáčky a dala chladit. Na druhé těsto jsem vytáhla z lednice tuky a zmrzlé droždí, aby to do rána povolilo.
V úterý jsem nejprve zadělala těsto a dala rovněž chladit. To první pagáčkové pěkně nakynulo, jen jsem ho splácla. Napakovala jsem ta těsta v sáčcích do potravinových kyblíčků a nacpala vše do kolečkové tašky, málem jsem zapomněla zelnou náplň! Ale jinak už nic. U tety jsem se poněkud zhrozila její trouby, nevypadala moc dobře. Kvalitní Miele, ale před pětadvaceti lety… Nakonec jsme tam našly program i na horkovzduch a tetka objevila druhý plech, tak to bylo ok. Nejprve jsem se dala do překládání pagáčků se škvarky, vyšly na dva plechy. Pekly se déle, neb se nedařilo zkombinovat horkovzduch s vyšší teplotou, ale nafoukly se pěkně. Vypadaly hezky a byly takové křupavější. Tetka už ráno uvařila bramboračku s houbami a k obědu jsme potom udělaly bramboráky a salát. Průběžně jsem válela kruhy na rohlíčky, kolik to bylo plechů, jsem už nedopočítala. Mezitím jsem naplnila i jeden plech s tím zelím. Rohlíčky jsem potírala a zdobila kousky ořechů. Celkem to šlo dobře, i když neumím jeden jako druhý 🙁 I s kafem a úklidem kuchyně jsme měly hotovo kolem půl druhé. Nad některými tetinými otázkami mi zůstával rozum stát, nechápu, jak může takové základní věci nevědět – její rodina ji však považuje za dobrou kuchařku, i když tedy sladké pečení jí vůbec nejde. Není to věkem, bylo to stejné i před padesáti lety… No nic. Hlavně že jsem u ní mohla tu kuchyň využít. Únava se ovšem dostavila. Jako naschvál jsem ještě cestou narazila na uzavírku chodníku kvůli nějaké opravě a musela to obejít po dosti nepříjemných schodech! S tou taškou to nebylo jen tak.
Ve středu jsem dopoledne už jen vše přeskládala, doplnila ubrus, tácy, knížky a sepsala si většinu téhle anabáze. Ještě jsem zkusila ty pagáčky – neuležely se, byly jak šutr! Nepomohlo jim ani ohřátí, tak jsem jich vzala s sebou jen část, jakože na ukázku. Galantinu jsem si nechala trochu povolit a krájela ji co možná zmrzlou, aby se dařily tenké plátky.
Přesun na Pohořelec už byl bez zádrhelů, dokonce jsem chytla skoro prázdnou tramvaj, neb jely dvě hned za sebou, nevídaný to luxus! Přípravy v knihovně šly taky dobře. Měla jsem chvíli obavy, zda přijde dost lidí, ale na poslední chvíli se místa zaplnila a někteří ještě dorazili se zpožděním. Povídání je celkem zaujalo a ochutnávky rovněž, za chvíli byly tácy prázdné. Zmizly i ty tvrdší pagáčky, o kterých jsem to několikrát zmínila, že nejsou ani určeny k jídlu, že vypadají správně, ale mají být měkké, nicméně prý to moc nevadilo. Byl to příjemný podvečer. Hned se někdo ptal, kdy bude předvánoční povídání, ale to není letos v plánu. Už jsem ho měla v minulosti několikrát. Ptali se mě na to ale i další lidé, tak ho můžu zopakovat někdy příště. Hned z toho vznikla domluva s knihovnou na další rok, budu mít zas dvě přednášky. Na druhý termín, jarní, ještě nemám téma vybrané, ale to je zábava. Konec dobrý, všechno dobré.
Nejnovější komentáře