/ukázka z knihy Zrnka všehochuti,vzpomínka kolem roku 2000/
Na srazu se základkou se mi povedlo zařídit věc, s kterou jsem si nevěděla rady – potřebovala jsem pro syna, zápasícího na vejšce s matikou, nějaké doučování. Zeptala jsem se třídního premianta, zda o někom neví, a věděl: vzal to sám, že občas doučuje. Hned se objednal na oběd, abychom vše dojednali. Bylo to samozřejmě dosti neomalené, ale takový zkrátka byl. Ostatně moji matku jako kantorku zažil mnoho let a uznával ji jako moudrou dámu. Tak jsme na seznámení učitele a žáka upekly kotlety na šlehačce, to je jen málo práce. Spolužákovi jídlo velmi zachutnalo, nechal si podrobně vyložit postup a do týdne mi hlásil, že si ho udělal hned z kila masa, že se mu povedlo a vše taky sám snědl. Hlavně když pomohlo to doučování, i když mi spolužák mnohokrát opakoval, že ten kluk vůbec nemá matematický myšlení.
Taky mi vypravoval o svém bohatém cestování a o tom, že hledá parťáka na pěší výlety, že musí pro zdraví chodit celou sezónu, byl po dvou infarktech. Samotnýho že ho to nebaví a přítelkyně na to není. Byla jsem na tom nějak podobně, tak jsme občas vyrazili do okolí Prahy. Někde na mezi jsme si třeba rozdělali malý ohýnek a vařili nudlovou čínskou polívku s houbami nebo instantní kafe, ohřáli karbanátek.
Vzpomínali jsme na mládí, jak přibližně v páté třídě probíhaly tuhé bitvy všech proti všem – mlátili jsme se tehdy po hlavách školními atlasy a jediné bezpečné místo bylo pod lavicí. „Vylez, srabe!“ pokřikovali spolužáci. „Nenechám se mlátit!“ a trefoval se jim učebnicí aspoň do nohou.
Jaký to byl hezký hošík, kterého milovaly všechny holky i z vedlejší třídy! Ale on to vůbec nevěděl: „Proč mi to nikdy nikdo neřekl, sakra, to jsem mohl přece mockrát využít! To mě vůbec nenapadlo!“ Jenže přišla puberta, začal být víceméně sebestředně nesnesitelný a arogantní a do značné míry mu to už zůstalo…Sociální inteligence mnoho nepobral a jeho osobní život by vydal na román bez happyendu. „Auto prodám a jiný už fakt nechci. To abych jen někoho z rodiny pořád někam vozil, něco jim stěhoval, na to se můžu vykašlat. To radši nic.“ Taky hodně kecal. Mlžil. Pochleboval. Brala jsem to s nadhledem, držela si ho od těla a občas, když se mi ho zželelo, ho pozvala na oběd. Což nám vydrželo až do jeho předčasného konce nedlouho po šedesátce, to už jsme se vídali tak jednou či dvakrát do roka.
Většinou sám navrhl, co by to zhruba mělo být. Třeba krůtí játra, která jsem podlívala vínem, dršťky, jazyk s omáčkou, zvěřina, losos, křenová omáčka s uzeným. Jindy jsem vymyslela něco neobvyklého já, třeba bok Momofuku, tehdy novinka hovězí líčka. To mě bavilo, mohla jsem si vyzkoušet i něco nového. Uhradil suroviny i nápoje, prý abych nebyla škodná, ba i nějakou tu „šťopku“ donesl. Na tom si zakládal.
Kotlety (krkovice) na šlehačce
4 řízky z krkovice, asi po 200 g, ½-¾ kg brambor, 1-2 smetany ke šlehání, sůl, pepř, olej
Nejprve nakrájíme nebo na mandolině nastrouháme brambory na slabší plátky, můžou být i se slupkami. Necháme je vymáčet chvíli ve vodě. Maso, nejlepší je krkovice, naklepeme, osolíme, opepříme. Rozložíme na suchý plech. Brambory osušíme a nasypeme na maso, posolíme, opepříme a urovnáme. V původním receptu se vše zalije šlehačkou a peče. Já ještě brambory promíchám s dvěma lžícemi oleje. Peču asi dvacet minut, pak zaliji šlehačkou, ideálně tak, aby zůstala i na bramborách nahoře. Dávám jich více, protože se vypečou a chutnají tak dobře, že nikdy nestačí. Pečeme, až jsou brambory měkké. Na obměnu lze použít další koření jako papriku, bylinky, hořčici, nebo ještě ke konci pečení posypat sýrem.
Jazyk s černou omáčkou
1 hovězí jazyk nebo 2 vepřové, 1 cibule, 2 bobkové listy, 10 pepřů, 5 nových koření, 5 hřebíčků. sůl, 2 lžíce povidel, 4-5 malých perníčků, 2 lžíce octa, 3 lžíce červeného vína, ¾ l vývaru
Jazyk dáme vařit do osolené vody s cibulí. V tlakovém hrnci to trvá cca 1 hodinu, v běžném cca 3 hodiny, až se odlupuje slupka u kořene jazyka. Uvařený jazyk hned prudce zchladíme pod tekoucí vodou a oloupeme, pak odložíme. Na omáčku můžeme použít vývar z jazyka nebo nějaký jiný. Do vývaru přidáme povidla, koření, ocet a víno, nadrobené perníčky, sůl a dobře provaříme. Koření je možno zavázat do gázy apod., aby se lépe vytahovalo, perníčky je možno rozmixovat. Používám ty s cukrovou polevou, dříve se jim říkalo rumové. Jsou-li málo aromatické, přidám skořici. Omáčka by měla být vyváženě sladkokyselá, to si už každý musí upravit podle chuti.
TIP: Omáčka je lepší další den po proležení. Můžou se do ní přidat rozinky nebo sušené švestky, plátky mandlí. Výborná je i na pečeného kapra nebo uzené maso. Vařím si jí více a klidně zamrazím, ale nepoužívám vývar z jazyka, ten mí strávníci nejedí.
Pečený bůček à la Momofuku
2 kusy bůčku o váze ½ až ¾ kg
5 lžic krystalového cukru
5 lžic soli
Pěkné kusy bůčku s kostí, zbavené kůže, pořádně promasírujeme směsí soli a cukru, vložíme do menší nádoby nebo zipovacího sáčku, zbylou směs přidáme a odložíme přes noc do lednice. Sůl vytáhne vodu. Před pečením lehce otřepeme nebo otřeme přebytečnou směs soli s cukrem a dáme péci do trouby rozpálené na 230° na celou hodinu, i když se nám maso bude zdát vypečené až moc. Pak snížíme teplotu na 120° a pečeme ještě 20 minut. Maso bude měkké jako dort. Jíme teplé i studené, jak je libo. Originál v momofucké restauraci Davida Changa (New York) podávají s bochánky z kynutého těsta s okurkovým salátem.
Nejnovější komentáře