ukázka bez receptů
V práci se také hojně probíralo vše kolem jídla. Nejspíš jsem přidala k dobrému i nějaké vyprávění o svých zkušenostech s vedením kroužků vaření, až si jedna mladá kolegyně povzdechla, že by se taky ráda naučila vařit. Pak za mnou přišla s nápadem, zda bych ji někdy něco nenaučila, že vše zařídí a nebudu s tím mít žádnou další práci, a já spontánně odvětila, že tedy ráda, ale že by jich mělo být víc, aby to už stálo za to. Domluvily jsme se na čtyřech účastnících, to že se mi do kuchyně vejde. Nevěřila jsem příliš, že dá lidi dohromady, protože znáte to: řeči se vedou, ale když jde o to, něco opravdu udělat, najednou nikde nikdo. Nicméně skupinka zájemců se našla a my na podzim 2005 mohli začít.
Předem jsem si musela každou lekci řádně promyslet, protože jsem maximalista a měla jsem ambici uvařit vždy aspoň tři jídla, z toho i něco k večeři a na přání účastníků i vzorky s sebou domů. V tom byli úplně stejní jako ty desetileté děti kdysi na kroužku v Domě dětí! A tak jsem taky měla trochu představu, jaká jídla se hodí. Krom nějakého mletého jsem pokrmy z masa vyloučila z ekonomického i časového hlediska. Ani na kynuté těsto nebyly podmínky.
Aby práce odsejpaly, sepsala jsem vždy postup, co kdo kdy a taky v čem má dělat. Tenhle bod jsem zařadila později, když jsem neustále slyšela: „Jaký mám vzít kastról?“ „Do čeho to mám dát?“ a nebo najednou chyběla třeba velká mísa, protože v ní někdo začal patlat něco jiného…Recepty jsem posílala účastníkům mailem včetně seznamu surovin, které měli koupit cestou. Před pátou jsme konečně začínali. Během vaření jedna z kolegyň vždy ještě zapisovala, co se právě dělalo.
Na první lekci jsme na přání účastníků připravovali omáčky na špagety, to pro ně bylo hned použitelné zlepšení stravování. Vyzkoušeli si základ bílé a červené omáčky a několik příchutí. V tomto případě jsem ani nemusela řešit vegetariánskou variantu. Taky jsme si na sebe museli trochu zvyknout, přece jen v práci jsme se znali víceméně od vidění, kolegové patřili do jiného oddělení. Prvně se po kuchyni trochu motali, než zjistili, co kde je a jak mají kmitat. Nakonec jsme úspěšně povečeřeli uvařené, jakžtakž s únavou sklidili kuchyň a bylo po deváté.
Na další lekci jsem vybrala jako téma zelí, z kterého se dá udělat mnoho rozmanitých pokrmů. Krom boršče došlo na segedin, tentokrát ve dvou variantách, s masem vepřovým a sójovým. Co zbylo, mohlo se smíchat. Pro rodinu jsme totiž segedin často takhle kombinovali, v něm se sójové maso dobře snese neboli ztratí. Však to strávníci ani kolikrát nepoznali…
Zelníky jsme vyzkoušeli ze dvou druhů těst, i když jen v menším množství. Jedny lité na pánev jako lívance, druhé vyvalované a na plech. „Tak které jsou lepší?“ „Vono je to dobrý obojí, tak nevím…“ „Mně víc chutnají ty z trouby, jsou pěkně křupavý…“ Ale jo, povedlo se obojí.
…
Pak opět na přání přišly na řadu koláčky, zvolila jsem ty u nás oblíbené s droždím bez kynutí, na kynuté těsto by nám čas nestačil. Je to hodně práce s tvořením koláčků z neposlušného těsta, které se trochu rozpadá, a když se přidají neohebné ruce, nezvyklé na takovou činnost, dá jejich příprava zabrat. Těsto se musí hodně mačkat k sobě, vytvarovat důlek. K tomu se musí připravit několik náplní, drobenka, potírat vajíčkem… Vařili jsme k nim bramborovou polévku.
…
Jak uvařit omáčku? Zkusili jsme nějaké maso na divoko. Základ se zeleninou je skoro stejný jako na svíčkovou. „Je to recept, který se dá využít na víc způsobů, na různé druhy masa. Může být luxusnější i obyčejnější.“ „Vážně? To mě nenapadlo, že se to dělá podobně…“ „No jo, jen na to divoko se dává spíš červené víno a taky nějaký ten jalovec a rozmarýn, no a ta šípková marmeláda, když je, jinak třeba povidla, do svíce zas přijde jablko a bílé víno. Zahušťovat jíškou ani záklechtkou se nemusí, stačí rozmixovaná zelenina…“ „Jé, co je to ta zákle-ch-tka?“ „Mouka rozmíchaná s vodou, ale musí se dobře provařit, jinak se vám udělá taková jako…inu…kejda.“ Kolegové kroutili hlavami nad těmi názvy, ale snad si to zapamatovali. Při jiné lekci jsme se pustili do špekových knedlíků se zelím, čili špekounů. Ve vegetariánské verzi bez špeku a sádla se trochu rozvářely.
…
Když jsem se nyní po nějakých patnácti letech jedné účastnice ptala, co si z toho vaření pamatuje, překvapila mě: „Já mám pořád ten sešit, kam jsme si vše zapisovali, počkej, můžu ti to přečíst. A bývalá kolegyňka, ta vegetariánka, co to všechno spunktovala, si ho ode mě nedávno půjčovala!“
( z knihy Zrnka všehochuti, 2022)
Nejnovější komentáře