Cukr na nitku

Cukr na nitku se vaří dlouho a musí se mu věnovat dosti pozornosti – to samé by se dalo říct i o mé knížce, která vyšla v pondělí 21. listopadu 2011.

Najdete v ní moje vzpomínání na dobu dětství a mládí v 60. a 70. letech, proložené dobovými recepty. Píšu hlavně o jídle a zážitcích s ním spojených v naší rodině, jak si to pamatuju. Hodně mě ovlivnily silné ženy předchozích generací, babička a matka.

Text je proložený více než osmdesáti dobovými recepty – občas se někdo nad nimi podiví, ale mají ilustrovat dobu, nikoli být inspirací pro dnešek, kdy můžeme používat mnohem kvalitnější suroviny a sdílení receptů z celého světa není nic zvláštního.

Vydat knihu nebylo původně mým plánem, nepředpokládala jsem, že by takové obyčejné vzpomínky zajímaly někoho dalšího. Chtěla jsem si to zapsat, než vše zapomenu a dokud se ještě mám koho zeptat… že třeba jednou i moje vnučky bude zajímat, jak jsme žili.

Když mě objevila Romana Přidalová z Motta, moje sepisování podpořila – a knížka je na světě. Taková věta se napíše raz dva, ale celý proces nějakou dobu trvá. Naštěstí, protože za tu dobu jsem si aspoň trochu zvykla na novou roli. Samozřejmě budu hrozně zvědavá, jestli knížka zaujme!

Všechno kolem psaní, korektur, vydávání, propagace bylo pro mě nové a bavilo mě to. Osobně jsem se nikdy nesmířila s knižní obálkou, ke které jsem se nemohla ani nijak vyjádřit. Stylově je totiž úplně mimo, navíc ta fialová barva! Má evokovat šedesátá léta, ale to nebyla léta, kdy bych si tupírovala vlasy a malovala oční linky, to jsem akorát tak skautovala či jezdila na vodu.

Cukr na nitku vyšel v edici Příběhy psané s chutí a je již nedostupný v papírové i elektronické verzi.

Ukázka:

Když už s náma holkama nebylo dopoledne k vydržení, vzala nás babička do kuchyně. Ta byla malá, provizorně umístěná v půlce bývalé koupelny. Na mycím stole, ano, možná také vzpomínáte, takový ten vyklápěcí s hnědým umakartem notně opotřebovaným a s ošklivě vykvetlými a zarezlými pozinkovanými dřezy, které nešly moc dobře umýt, tak přesně na tom rozložila babička velký vál a nás usadila na štokrlata po obou stranách, abychom se nepošťuchovaly. Uvázala nám do pasu utěrky místo zástěry a nejdřív jsme jen pozorovaly, jak dělá bramborové těsto.

Oloupané brambory babička pasírovala velkým ručním lisem na malé žížalky a mně se líbilo, jak z něj rozmačkané brambory vylézají. Musela jsem si aspoň prstem sáhnout na ty nakadeřené vlny, tomu nešlo odolat! Když jsem moc přitlačila, vlny se rozmačkaly. Babička pokračovala: posypat hrubou moukou, vajíčko do důlku, sůl, a už to bylo. My konečně dostaly kousek těsta do ruky a mohly jsme si s ním dělat, co jsme chtěly. Zaklekly jsme, abychom lépe dosáhly, a už jsme válely hady a žmoulaly točenice jako z plastelíny. A právě na samém začátku této naší spoluúčasti na vaření se stávalo, že nám těsto najednou v dlaních zcela zčernalo!

„Holky, umyly jste si pořádně ty ruce, jak jsem říkala? A bez mejdla?“ My horlivě přikyvovaly. V Holešovicích, kde jsme bydleli, tehdy ještě čadily čtyři elektrárenské komíny a popílku mezi okny a všude byl pravidelný příděl. A to se prach utíral snad každý den. Hrávaly jsme si samozřejmě na zemi, často pod velkým jídelním stolem s trnoží, a vymetly jsme všechny koutky. Mytí bez mýdla na to nestačilo.

Těsto se mi taky lepilo na prsty a nepříjemně nasychalo, takže jsem pak třepala zapatlanýma rukama a nevěděla, jak se toho nánosu zbavit: babička vzala příborový nůž a nejdřív z natažených dlaní seškrábla, co se dalo. Vím, že jsem na to hleděla s obavami, ale povedlo se. Pak babička pustila vodu ve vedlejším umyvadle a těsto se pomalu odmývalo, ještě lepilo a drhlo, voda byla studená a já hleděla to mytí rychle skončit. Někdy jsme dostaly těsta ještě jeden kousek, ale musely jsme už míň patlat, „aby nám taky něco zbylo k jídlu“. Ty černé hádky se pak v rodině ještě mnohokrát probíraly!

Pamatuju se, jak poskakujeme a voláme: „Já chci pomáhat!“ „Já chci pomáhat!“ Na to musely být pevné nervy, zaměstnat dvě malé holky přiměřeně a spravedlivě, neb na to jsme byly velmi citlivé, ba vysazené. Možná o tom babička ani tolik přemýšlet nemusela a spíš vtipně improvizovala, však taky svého času vychovala několik mladých služek.

Pomáhání spočívalo v různých věcech. Výroba skořicového cukru mi připadala úplně zázračná, žasla jsem, jak malé množství skořice stačí do cukru přidat. Líbilo se mi, jak se moučkový cukr lžičkou uhlazuje, jak se rozpadají hrudky a jak postupuje prolínání bílé a hnědé, až je hmota stejnoměrně zabarvená. Hrála jsem si s cukrem ráda, vytvářela v něm obrácenou lžičkou pěšinky, občas olízla, co vypadlo z talířku.

V cukru se také obalovaly různé druhy drobného cukroví. To se do něj zas přisypalo z cukřenky, v které trvale bydlel vanilkový lusk. Kupovaný vanilínový cukr taky babička používala, když nic jiného nebylo. Ale nadšená z toho nebyla, často zdůrazňovala, že je to jen náhražka a taková pravá vanilka, to je něco docela jiného.

Pomáháním bylo i chystání příborů. Muselo se rozlišovat mezi obyčejnými bytelnými nerez příbory a několika stříbrnými kousky. Dědečkovu lžíci nikdo jiný používat nesměl. K vaření se zase bral jen nerez. Několik nožů nebylo nerezových, nepoužívaly se proto na kyselé potraviny, ale třeba na maso. Po umytí se musely důkladně vysušit, aby nerezavěly.

Později jsem příbory i utírala, vytahovala důležité kusy nádobí z hlubin spodních polic příborníků v jídelně, podávala kus nitě na krájení knedlíků: „Holka, cos mi to dala za niť, vždyť je to stehovka! Ta se hned přetrhne. A vezmi delší kus, z té velké bílé špulky, černou ne!“

Časem jsem dostávala za úkol něco míchat, strouhat, tlouct sníh. Vždycky mi babička ukázala, jak to mám dělat, a kontrolovala, zda už to stačí. „Já ti to začnu…držíš vařečku obráceně! Ne tak rychle! Víc odspoda! Dobrý, teď tam přidáme mouku. A zlehka! Jenom nadzvedávat!“