Vyšívané textilní kuchařky mají původ v Německu v konci 19. století.
Odtud se šířily dál a začátkem 20. století se dostaly i k nám. Nejprve do měst, později i na venkov. Vznik kuchařek souvisel se změnami v bydlení. Přestaly se používat černé kuchyně s otevřeným ohněm a začalo se topit ve sporácích. Kuchyně dostala novou podobu. Stěny byly čistě vybílené a ke sporákům, za stolky s nádobami na vodu a k lavičkám se začaly věšet textilní nástěnky, které měly chránit stěnu a zároveň kuchyni zdobit.
Obrázkové i textové náměty na kuchařkách měly široký záběr. Převládaly ty, které vyzdvihovaly domácí a rodinnou pohodu, péči hospodyně o muže a o domácnost, čistotu, ale i milostné motivy, nechyběly náboženské náměty s citáty z Bible. Tématem výšivek i textů byla také pracovitost, odpočinek nebo láska k vlasti. Najdeme tu postavičky dětí i holandské motivy, převzaté ze vzorů delftských keramických kachlů. Oblíbené byly i rostlinné a geometrické ornamenty. V textech se objevovaly i úryvky z písniček či lidové moudrosti.
Kuchařky měly obdélníkový tvar, bývaly předtištěny na tenčí bílé bavlněné látce s plátnovou nebo keprovou vazbou. Ženy a dívky je vyšívaly stonkovým, křížkovým či plným plochým stehem, většinou se používaly vyšívací příze v barvách světle a tmavě modré, červené, růžové a černé. Kuchařka měla obšitý okraj nebo dostala výrazný barevný lem.
Dle kuchyně soudí se hospodyně.
Brzy vstávej, brzy lehej, na cizí pomoc nespoléhej!
Když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší.
Chceš-li býti vzorem hospodyňky, nestrp nikde žádné pavučinky!
Z pilností se štěstí rodí, lenost holou bídu plodí.
Práce v lásce konaná zdarem bývá žehnaná.
Po denní píli odpočinek milý.
Vařila bych, neumím, smažit se mi nechce,
to si radši pohovím, to mi půjde lehce.
Chceš-li míti všude čisto, dávej všechno na své místo.
Hospodyňko, šetři s ohněm, neboť uhlí drahé jest.
Hospodyňka pořádná o dvanácté oběd má.
Střídmé jídlo, střídmé pití zaručuje dlouhé žití!
Dobrou buchtu, hrnek kávy nám jistě host pochválí.
Chutným jídlem v čisté míse hospodyňka zalíbí se.
K vaření se s chutí měj a velké porce ráda dej.
Radost se objeví ve tváři, kuchařka dobře-li uvaří.
Čistá kuchyně, dobré jídlo, je mnohého dobra zřídlo.
Pečeme, vaříme co srdce ráčí, jenomže nevíme, kapsa-li stačí.
Kdo se jídla, pití bojí, u nás doma neobstojí.
Kde upřímná láska, tam andělů na sta.
Ty – můj svatý Antoníčku – když Tě pěkně poprosím,
viď – můj svatý Antoníčku – že si chlapce vyprosím…
Veselou mysl, příjemnou líc, hodného mužíčka – nic nechci víc. K
Kdo radosti doma nemá, v cizině je marně hledá.
Špatná ta domácnost bývá, kde kohoutek mlčí a slepička zpívá!
Hodně se vyšívané kuchařky používaly za 1. republiky a do módy zas přišly s rozvojem chalupaření v 70. letech, předtím jim sorela ani brusel nefandily. Jednu německou kuchařku jsme tam s máti vyštrachaly, ale ta se nedochovala, neb sloužila právě za tím sporákem na ochranu zdi. Text jsem si taky nezapamatovala, jen vím, že v překladu to bylo něco ve smyslu vše je uvařené, ale „Přilej vody do polívky, hosti jdou“… Vzpomněly jsme i na další texty, které si máti z dětství pamatovala včetně známého veršíku, dnes poněkud významově posunutého, „Starostlivá hospodyňka šuká, i když manžel spinká.“ Mile naivní styl mě inspiroval k několika poněkud ironickým výtvorům, jejichž vyšíváním jsem si tehdy krátila čas za deštivých letních dnů právě na chalupě, pamatuju tyto:
Jezte ovoce, nebude k vám chodit lékař. Jezte česnek, nebude k vám chodit nikdo.
Po cibuli je člověk zdravý, ale do společnosti se nehodí.
🙁 Nepodařilo se mi upravit formátování těch veršíků, prostě v editoru to vypadá ok a na webu ne, tak omluva, vím o tom.
Pěkně poschraňováno a sepsáno.
Ještě mám též pár kousků po babičce, dodnes vidím její sedřené ruce z celodenní roboty v hospodářství a nechápu, jak mohly výšivku zvládat.
„Co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš“ bývalo také s oblibou připomínáno, ale platnosti v tom dnes již pomálu.