Moje dvě příbuzné měly v září narozeniny, tak jsme se konečně domluvily, že si uděláme společnou slavnostnější večeři s nějakými trochu jinými jídly. Chtěla jsem takovou příležitost využít k podání pokrmů, které běžně nevaří ony ani já třeba proto, že další členové rodiny by to nejedli. Příkladem je i můj muž, pro něhož zcela nejlepším jídlem k svátku byl bramborový salát s řízkem.
V době předcovidové jsme se my ženy scházely spíše k vaření jednoduchých jídel z dětství, jako jsou škubánky, zelné fleky, tvarohové knedlíčky. Nyní jsem hledala spíše jídla s novější zeleninou jako lilek a dýně. Žádné uzeniny, nic smaženého. Taky jsem chtěla, aby menu spolu nějak ladilo a bylo pestré. Vzhledem k dosti specifickým položkám jsem volila i více variant. Že bude více práce, mi nevadilo, času jsem si na přípravu vyhradila dost. Když jsem ještě koukala na Prostřeno!, podivovala jsem se, jak jim ta příprava večeře trvá a jak jsou v časovém stresu. Nelíbí se mi ani trend, kdy se většina jídel připravuje až před podáváním, zatímco hosté čekají a hostitel nestíhá ani hostit, ani vařit. Tak si při takovýchto příležitostech i ověřuju, jak by se dařilo mně. Samozřejmě se to nedá úplně srovnávat – když u toho není kamera, jde vše mnohem snáze.
Na předkrm jsem zvolila marinovaného lososa (gravlax) s hořčicovou remuládou a rukolou nebo koprem, co bude, k tomu navíc okurky se sýrovou pěnou a granátovým jablkem, které je nejen velmi dekorativní, ale i všestranně zdraví prospěšné. Prosseco na přípitek bylo jasné.
Hlavním chodem měl být gratinovaný lilek po řecku. Předpečený lilek naplněný masovou směsí a zapečený bešamelem se sýrem je docela vydatný. K oběma chodům jsem upekla jako přílohu rohlíčky. K pití bílé víno.
Lehké moučníky jsem volila tak, aby byly připravitelné spíše předem a měly rozdílné chutě. Nepečenému cheesecaku s granátovým jablkem konkuroval dýňový koláč bez těsta se šlehačkou. K dezertům mohla být káva a jako zajímavost kávová pěna.
Nejdelší čas potřebovalo marinování lososa. Příprava je snadná. Norové ho zakopávají nad hranicí přílivu do země, mně stačilo pět dnů předem v lednici. Asi čtvrtkilový kousek jsem položila na větší kus fólie, posypala třemi lžícemi soli, lžící koření (nejautentičtější je kopr) a s dvěma lžicemi vodky trochu promasírovala a zabalila. Losos se musí osolit dost. Na tácku jsem ho pořádně zatížila plechovkami a dala do lednice. Stačí každý den jednou otočit, po 4-5 dnech vyndat, opláchnout, osušit. Maso bude trochu průhlednější a tmavší. Může se krájet na tenké plátky, kůže zůstane dole nebo se dá lehce sloupnout celá. V lednici pak vydrží dalších až 5 dní.
Uklízela jsem pokud možno s předstihem tří dnů. Dva dny předem jsem ještě s něčím jiným upekla v troubě dýni a dala do lednice.
Den předem jsem si připravila náplň do lilků z hovězího masa. Ještě jsem umíchala sýrový krém na předkrm: vzala jsem jen jedno žervé a lžíci domácí majonézy, ochutila jsem ho česnekem a bazalkou. Na remuládu jsem do majonézy přidala hořčici, trochu zakysanky a sekané kapary. Vyloupala jsem granátové jablko, na to je plno návodů. Ty do vody se mi nehodily, chtěla jsem zachovat co nejvíce šťávy k ochucení cheesecaku. Na základ z piškotů s máslem jsem dala lžičku zrnek a zalila zakysanou smetanou, dochucenou šťávou z granátových jablek s cukrem a rumem a s želatinovým ztužovačem Ale ouha! Vše jsem dělala jen z polovičního množství, a najednou koukám, že jsem želatiny rozmíchala celý sáček! Už v ní bylo trochu zakysanky, ale ještě se mi povedlo to odebrat. To je tak, když se dělá více věcí najednou, u mě to bylo kombinováno s hlídáním a hraním s nejmenší vnučkou rok a půl starou.
Jak se později ukázalo, asi jsem té želatiny zas odebrala moc, cheesecake nebyl dost tuhý. Z košíčků (ani silikonových) vyklopit nešel, jak jsem původně počítala. No nic, stane se. Navrch mělo přijít ještě jedno želé přes další zrnka granátu. Tu jsem dávala až navečer, po několika hodinách chlazení. A zase smůla: šťávu jsem dochucovala citronem a cukrem, no a ona se mi, potvora, hrozně zakalila, získala nevábný průsvitný lila odstín a vůbec netuhla… Přidala jsem ještě další želatinu, a zase nic. Tak jsem to rovnou vyhodila a uvařila z jiného sáčku nové želé s citronovou šťávou a sirupem, to už se zdařilo. Měla jsem jen žluté, což nakonec nevypadalo špatně. Ale pozor, do dalšího dne zrníčka želé zabarvila, tak z toho zas nevyšla kdovíjaká krása.
Večer jsem ještě upekla dýňový koláč bez těsta, to je rychlovka, vše se jen smíchá a peče. Použila jsem zas poloviční dávku a malé formičky. Nádobí jsem umývala a odklízela průběžně, jak jsem zvyklá.
Na den konání večeře mi zbývalo upéci rohlíčky, péci lilky (včetně předpečení, bešamelu, naplnění), prostřít, upravit předkrmy (a sebe), poklidit kuchyň a vyšetřit i hodinku dvě na odpočinek, jsem už holt starší osoba.
Rohlíky zkouším na různé způsoby, nyní mi připadá nejlepší tento: 500 g hladké mouky, do důlku půl droždí, z 280 ml vlažné vody část, lžíce cukru, zamíchat v důlku, přidat velkou lžíci soli okolo a povolené sádlo, asi 60 g. Jak vidím, že droždí pracuje, začnu hníst v robotu, přidám zbylou vodu a nechám tak dlouho, až je těsto opravdu hladké a elastické, asi deset minut. Po půlhodině kynutí udělám dvě placky a každou rozkrájím na 8-10 trojúhelníků, z kterých tvaruji rohlíky. Kvůli holkám je dělám malé. Nebo rozdělím na bochánky, vyválím na hady a z nich umotám housky z jednoho pramene. Jak je těsto pružné, nejde mi to moc precizně, to je moje slabina. Rohlíčky vyjdou s přehledem na dva plechy, postříkám je rozprašovačem, nechám vzejít asi dvacet minut, ještě jednou postříkám a posypu semínky. Kdybych postřikovala více nebo bych dávala vodu ještě do trouby, byly by málo křupavé. Peču na 245° nejméně 15 minut oba plechy najednou s horkovzduchem, to trouba umí.
Lilky jsem dala vypotit a pak strčila k rohlíkům do trouby na dno. Bešamel jsem uvařila z 3/4 litru mléka, tj. o polovinu více, než uvádím v receptu, neb jsem měla tři menší lilky. Když trochu vychladly, naplnila jsem je masem, pokryla bešamelem se sýrem a odložila, že je dám dopéci tak před přípitkem.
Vytáhla jsem nějaké rodinné nádobí, vše jsem musela včetně příborů přeleštit. Prostírala jsem velké talíře jako klubové, čili takovou podložku, co zůstává na stole celou večeři. Na „tlumivku“, tedy papírový ubrousek, který taky zůstane na místě, jsem dala památeční talíře po prababičce, jsou tak 120 let staré. Na ně položím talířky s předkrmy. Vedle talíře je malý talířek s ubrouskem na pečivo, které bude i k hlavnímu chodu. Příbory, sklenice na prosseco a zas jedna památeční na vodu. Na víno dodám dle potřeby, asi si ho všechny nedáme. Pak už jen sůl a pečivo v košíčku, na kytku jsem rezignovala, třeba nějakou návštěvy donesou. Ještě jsem chtěla použít další historické kousky, ale nebylo na ně využití. Stůl jsem nechala jednoduchý, bez módních ozdůbek – serepetiček a sypání. Škoda zakrývat damaškový ubrus s ažurami a monogramem jedné pratety.
Ještě zbývalo připravit předkrmy, nastříkat sýrový krém na okurky, nakrájet lososa a naaranžovat na talířky. Stihla jsem i nějaký odpočinek.
Večeře probíhala od půl šesté do půl desáté, dělaly jsme si pauzy. Měla jsem dost času se hostům věnovat, bavily jsme se dobře. Marinovaný losos zaujal asi nejvíc, pak cheesecake s granátovým jablkem a zapečený lilek. Dýňový koláč prý trochu odrazoval svou barvou. Koření podobné perníkovému má jedna příbuzná ráda a druhá ne. Kávu už večer nechtěly.
Kávová pěna jako chod navíc ovace nesklidila. Už jsem ji zkoušela předtím a taky jsem nebyla úplně nadšená z její chuti: instantní káva je v ní moc silná a sladká, trochu dokysela. Nejzajímavější je její struktura: kdo by věřil, že pouhým vyšleháním stejného množství instantní kávy, cukru a studené vody vznikne tolik husté pěny? Zkoušela jsem ze dvou různých značek a jednou jí bylo více, podruhé zas se udělala pěna pevnější. I technolog potravin se podivoval, že se pěna vytvoří. Poradil mi, ať ji dám zmrazit, co to udělá: kupodivu zůstala stejná, ani nezmrzla na kost, je v ní vody málo. Inu neuvěřitelné. Zkuste ze dvou lžic a uvidíte. Verze s mlékem místo vody se mi nepovedla. Na dochucení moučníků se využít dá, ke zmrzlině, pudinku, koláči.
Musím přiznat, že s větším počtem hostů by to taková idylka nebyla: copak vaření, to už velký rozdíl není, když se chystá o pár porcí víc. Jenže důležitý je ten servis, aby vše bylo podáváno čistě a v pravý čas, nic nevázlo…což u tří osob je bez problému, jinak to znamená mnohem více „kmitat“, podávat a odnášet. Ani mi nezůstala kuchyň zavalená nádobím, šlo o pár kousků. Vše ostatní jsem stihla umýt a uklidit předem, jen plech od lilků zůstal.
Čeká mě větší výzva – posvícenské setkání zhruba pro deset lidí, snad to letos vyjde. Menu bude zcela odlišné. Myslím, že bude méně pracné a bude možné připravit si dost položek předem. Se servisem někdo pomůže, ale vnučkám to ještě nesvěřím.
Nejnovější komentáře