O každé dovolené v penzionu si nelze nevzpomenout, jak jsme s matkou vařily o prázdninách v dětství, tedy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let… Ve vzpomínkách je to všechno mnohem krásnější, jojo.
Jezdily jsme na všelijaké letní byty a půjčené chaty a nezapomenutelně do maringotky na Sázavě. Šedesátá léta byla v plné síle, a to snad umožnilo existenci něčeho tak absurdního – ta maringotka a pár stanů s podsadou byla totiž regulérní podniková rekreace ROH od krajského úřadu pro veškerou kulturu, kde pracoval tehdy otec. Pod jeho správu spadaly i cirkusy a kolotoče, a tak přišel k té maringotce a zařídil zbytek. Nikdo z rodičů nepracoval ve výrobním podniku a jiných možností moc nebylo.
Uvařit v provizorních podmínkách bývalo dobrodružstvím, když se bylo nutno vypořádat s nedostatkem nádobí, pochybnou vodou, vařiči na hranici použitelnosti a nepředvídatelným zásobováním. Přesto to matka vždycky nějak zvládla a my jako obvykle pomáhaly.
O prázdninách jsme využívaly plody lesa – jahůdky, maliny či borůvky se použily na lívance. Ty ovesné byly v prášku, tehdy velká vymoženost a novota, přidávala se jen voda. Ovšem smažení na másle na víčku od ešusu nebylo zrovna nejsnadnější! Vařily jsme někdy na bombě, jindy jen na benzínovém vařiči, to vyžadovalo trochu zručnosti. Benzín se koupil do malého kanystru u normální pumpy. Při nějakém táboření, když došel, ho přítomní muži z nádrže auta nasáli hadičkou… Matka obvykle trousila sarkasticky rady: „Když vařič vzplane, tak se zahází pískem nebo hlínou.“ Měla zkušenosti z dětství, u legendárního lihového Primusu to nebylo nic výjimečného. Nějaké šlehající plameny ve vzpomínkách taky mám, ale snad to nastalo jen jednou.
Taky jsme venku připravovaly houby nebo houbovou polévku, a to tak, že se k nim přidala nějaká vhodná polévka ze sáčku. Těstoviny se daly uvařit i v menším množství vody než je běžné. Ale scedit je bez cedníku a nevysypat? Z trávy se sebraly, to ještě šlo, nebyla však jen tráva. Rukojeť ešusu je zrádná, najednou se překlopí a máte všechno na zemi, ještě se neopařit – myslím, že u toho muselo padnout pěkných pár nadávek, když jsme si sestersky pomáhaly a vyčítaly jedna druhé, co která zvorala! Do uvařených těstovin se pak vyklopila nějaká konzerva, trochu se vše prohřálo a bylo to. Konzervy s omáčkami matka neuznávala, ono to fakt dobré nebylo. Ukazovala nám, jak upravit maso ve vlastní šťávě: „Podívejte, v té konzervě je vždycky nahoře nějaký usazený tuk, tak ten nejdřív vyberte do kotlíku, na něj cibulku a míchat, ne tak prudce, menší plamen!“ A pak trochu koření a z hovězího ve vlastní šťávě byla skvělá lahůdka.
V již zmíněné maringotce bylo zázemí, jakžtakž vybavená kuchyňka. Pobývaly jsme tam s kamarádkou Helenou a s matkou. Ta odjela na dva dny za přítelkyní na chatu pár stanic vlakem podél řeky a my tři si chtěly dokázat uspořádáním pořádné hostiny svou skoro dospělost, bylo nám asi tak od 13 do 15.
Vydaly jsme se do místního konzumu nakoupit všechny ty potraviny, které matka kupovat nedovolovala. Majonézový salát, kyselé ryby, snad i kousek paštiky, šlehačku, zmrzlinu…vše jsme si pěkně naaranžovaly na talíře a náramně jsme si pochutnaly. Zavčasu jsme se uložily ke spánku. Ještě jsme neusnuly, když přišla ke mně a kamarádce do stanu sestra: „Mně je nějak divně, vám ne?“ Ne, nám zatím nic nebylo. „Vezmi si kozlíkové kapky,“ nabídla jí Helena, která tento všelék vozila všude s sebou ve velkých lahvích. Ona spolkla celou lžíci a za chvíli už stejně chodila k odpadní jámě…pak jsme přišly na řadu my, no zkrátka bylo nám špatně všem a důkladně, horem dolem… Když se matka vrátila z návštěvy, našla tam tři mátohy, zelené a zubožené. Já jsem dokonce prvně v životě omdlela. Musela to být nějaká otrava, nejen prostá dietní chyba. Tak špatně mi nebylo snad ani při žlučníkovém záchvatu!
Léčba čajem a později pravou slepičí polévkou, kterou nám matka uvařila, zabrala. Asi jsme musely budit její obavy, když nám ani moc nevynadala, že jsme se tak hloupě přejedly! No, bylo to poučení na hodně dlouho.
(Cukr na nitku, 2011)
Nejnovější komentáře