Text třetí knížky vzpomínání na jídlo a vaření jsem si nechala trochu déle uležet, ale nyní ho už považuju za konečný. A co dál? Hledání nakladatele… Zatím jen krátká ukázka:
Všehochuť, divíte se? To má být zas nějaká hádanka? Ale ne, jde o starší název pro nové koření, které voní jako pepř, hřebíček, muškátový oříšek a skořice dohromady. A právě všemožné chutě charakterizují další období mých vzpomínek o jídle a vaření z let 1994 – 2008, období plné cestování i návratu do Prahy.
V malé průchozí kuchyňce jsme s matkou řešily, který hrnec vyhodit, který nechat a jestli nepotřebujeme oba. Chyběly nám větší nádoby či sady, menších jsme měly každá dost. Často jsme si v minulosti kupovaly vybavení do kuchyně společně, o prázdninách, na chalupě nebo na cestách po vlastech českých a blízkém příhraničí, tak jsme měly plno stejných kusů. „Ty máš ještě tu nožejčkovou škrabku? Mně se někam ztratila, tak to je dobře.“ „A mně zas zrezavělo tohle kolečko na krájení brambor.“ „Tohle je moje oblíbená, tu chci nechat,“ pravila třeba matka nad starší umělohmotnou mísou. „Ale koukni, je už hrozně odřená, nevypadá to zrovna pěkně,“ kontrovala jsem, „koupíme si nerezovou sadu, viděla jsem to někde. Co s těmi hrnky, každej je jinej, vůbec se to k sobě nehodí.“ „Ale ty jsem dostala jako dárek, tenhle byl od kamarádky té a tenhle od jiné, už chuděra umřela, ty přece nemůžu vyhodit... Však ty tvoje kytkovaný kameninový talíře sem taky nejdou, jsou takový rustikální, takovej styl tu vůbec nemáme.“ „Pamatuješ, jak jsme je kupovaly, když nic nebylo...ale jsou synovy oblíbený, pro něj je to jeho dětství, i ty hrnky k tomu a dřevěný příbory, co jsem se toho nasháněla – no a co kdybych mu je schovala zatím do sklepa?“ „Jako výbavu, jo? Tak jo, stejně se to sem nevejde, vytáhnout se můžou vždycky. Sice nemyslím, že by z nich nějaká mladá byla nadšená, jen si vzpomeň, co jsi ty říkala na dary od tchýně...“ Balila jsem je docela s lítostí, nejde jen o ty předměty, ale i kus vzpomínek. Dohra s talíři stojí za zaznamenání. Po dalších dvaceti letech syn vyženil krom jiného vybavení i tyhle stejné talíře, které nevěstě zas nechala její matka.
Do matčiny tradiční kuchyně jsem postupně vnášela nové prvky, třeba více zeleniny - vařila jí překvapivě málo. Ovšem taky proto, že otec se jí vyhýbal, jak mohl. Hodně se kupovala v mraženém stavu, špenát, pórek, kukuřice, fazolky, směsi s lákavými názvy, lečo. Obvyklým jídlem bylo nějaké dušené maso, brambory a trochu té zeleniny. Vařili jsme také zeleninové polévky, zelňačku nebo boršč, bramboračku, mrkvovou, pórkovou, kulajdu, kyselo. V sezóně matka smažila květák ve friťáku. Prosadila jsem saláty ve větším množství aspoň pro nás ostatní, otec zůstával u své kyselé okurky. Oblíbené bylo pekingské zelí, listových salátů se prodávalo v zimě málo a draze. Přidávala jsem papriku nebo rajče v množství spíš pro ozdobu, také řapíkový celer nebo nějakou sterilovanou zeleninu. "Bude to stačit?" ptala se často s nadějí matka, když nakrájela malou hromádku podle ní příliš drahé zeleniny. "Tohle? To je tak jedna porce," odtušila jsem. Trvalo leta, než uznala, že salátu může být více než do nejmenší mističky! Zato nebyl problém s ochucením, to jsme na rozdíl od restaurací, kde se dlouho podávala zelenina jen nakrájená a bez zálivky, zvládaly od dětství: žádná voda, žádný cukr, stačí ocet, sůl a olej. Po francouzsku. Zajímavým pokrmem k využití staršího chleba a dosti úsporným byla chlebová pečeně, na receptu z časopisu označena jako „velšský králík“. Welsh rabbit je však toust, zapečený se sýrovou pomazánkou z čedaru. V 18. století si prý Velšané nemohli dovolit ani nejlevnější, tedy králičí maso, proto místo něj jedli sýr. Časem se název zkomolil na rarebit (vzácnost). Jak se tyto dvě věci dostaly dohromady, bůh suď. Starší chléb jsem si většinou střádala v mrazáku už v kostičkách, aby ho bylo dost. Je to taková chlebová obdoba nádivky nebo hubníku. Chlebová pečeně 4 šálky staršího chleba, nakrájeného na kostičky 2 cibule 1-2 stroužky česneku 1 šálek strouhaného celeru ½ šálku mrkve 1 šálek vývaru (i z kostky) 2-3 vejce Koření: majoránka, kmín, pepř, tymián, bazalka, rozmarýn, šalvěj (i kopřivy a pažitka) Několik plátků slaniny Sádlo nebo olej Do velké pánve nebo kastrolu se silnějším dnem dáme opéci na dostatek sádla nebo oleje všechnu zeleninu, až karamelizuje. Do směsi ještě přisypeme všechen chléb a také ho opečeme. Výsledek závisí právě na důkladném opečení surovin. Vše přiměřeně zalijeme horkým vývarem (kostku stačí nadrobit a zalít vše vařící vodou) a necháme nasáknout. Směs nesmí být tekutá ani moc suchá. Dáme předehřát troubu a vymažeme formu na pečení, např. chlebíčkovou nebo věnec, vyložíme slaninou (lze vynechat) nebo pokrýt potom pečeni navrch. Směs spojíme s vejci, dosolíme a okořeníme. Můžeme přidat i houby, zbytek pečeného nebo uzeného masa. Pečeme asi půl až tři čtvrtě hodiny, až se vytvoří pěkná kůrčička. Podáváme se zeleninovým salátem. Hodí se i zastudena jako svačinka s sebou.
P. S. To skákavé formátování překopírovaných textů se mi zatím nepodařilo odstranit, omlouvám se… V.
Nejnovější komentáře